Anglie 2019, den první

Do autobusu nás zval veselým zvoláním "Bus 503, to Penzance and to the end of the world!" a když se střídal s kolegou, pozdravil celý autobus plný cizích lidí výkřikem "Take care, folks!" To bych někdy chtěla vidět u nás...
Share on facebook
Share on pinterest
Share on email

To jsem tak jednou zabodla prst do mapy a nohy mě odnesly tam, kam prst rozkázal…

Den první

Chorobný spáč si myslí, jak na to vyzrál, že šel spát v sedm. Jenže tělo nespolupracuje, je z toho spíš zmatené, kroutí se ze strany na stranu a v polovědomí škube končetinami. A tak vstávám po slabých třech hodinách spánku.
Noční snídani si přinesu do postele a uvařím si hrnek Sira Winstona. Nemůžu si pomoct. Když Anglie, tak musí den začít anglickým čajem, černým jako tma za oknem.

Vezu si batoh k odbavení a jako zelenáč nemám moc představu, kolik času mi proces zabere, vyrážím tedy ve tři hodiny ráno, abych stihla letadlo v šest.
Na letišti si nechám batoh zabalit do folie. Nestojím o urvané popruhy. Je sranda, jak se z celkem velké krosny stane malý igelitový hrášek s poutkem. Chlapík to vzal důkladněji, než jsem čekala. U check-inu nikdo není, celý proces tedy zmáknu asi za deset minut. A tak sedím jak vyoraná myš na sedačce na letišti, dvě hodiny před odletem, v dobu, kdy mi tu nikdo ani neprodá kafe.

Po dlouhatánské době v mrákotách (po nějakém čase otevřel i stánek s kafem, jupí) se prosoukám bezpečnostní kontrolou a složím tělo na další plastovou sedačku. Na jazyku kafe, v očích spánek a v uších Jethro Tull. A pak už konečně nástup do letadla.

Británie asi nemá moc malebných lesů, je samé pole a nudná rovina. Ale aspoň z výšky to má také své kouzlo. Puzzle stovek políček různých tvarů a velikostí. Támhleto má strukturu vypelichané ovce, támhle je prošlapaná rohožka, odřené kalhoty, oprýskaná zeď, tah bílým štětcem na hrubé omítce. A támhle o kus dál zářivě fialové jezero – žeby levandule?
Na Stanstedu počkám, až se vykulí můj zelený hrášek a mířím na vlak do Londýna.

Jízda autobusem z Victoria Street do Exeteru je dlouhá a úmorná nuda, prodloužená kolonou na dálnici. Jedno ale musím říct, náš řidič svojí práci miluje. Do autobusu nás zval veselým zvoláním “Bus 503, to Penzance and to the end of the world!” a když se střídal s kolegou, pozdravil celý autobus plný cizích lidí výkřikem “Take care, folks!” To bych někdy chtěla vidět u nás…

V Exeteru najdu hotýlek, kde mám rezervaci. Původně jsem měla ještě v plánu udělat obhlídku města, ale jsem tak zničená, že jen obejdu blok, koupím si jogurt k snídani a zakotvím v hotelu.
Bylo to přece jen dlouhých 15 hodin na cestě.

Napište mi:
karolina.bendova@gmail.com

Let's Get Creative.