Anglie 2019, den třetí

Zdá se mi, že poznávám Kvikálkov, pak Midsummer. A najednou se před námi otevře pohled skrz uličku na moře. Zasáhne mě nepřipravenou a úplně mi ustřelí tenisky. Nááádhera...
Share on facebook
Share on pinterest
Share on email

Můj původní plán byl výlet do Dartmoorského národního parku a potkat divoké poníky. Jenže mě znechutily zdejší autobusy. Něco se píše na webu, něco je v aplikaci a něco úplně jiného je na zastávce (když už tam aspoň něco je). Než abych zkysla někde v anglické horní dolní, spřádám plán B. Po chvíli surfování letáky a internetem ukuchtím výlet na West Bay, kde se natáčel seriál Broadchurch. Jedna z výhod je i to, že nebudu muset svojí huhňavou angličtinou vyslovovat “Moretonhampstead”.
Po cestě na nádraží koukám, co kde lítá, a jelikož mě baví číst britské SPZtky, skládající se hlavně z písmen, všimnu si značky ECIO CAB. Trochu bych to upravila na ACCIO CAB a pověsila na taxík.

Většinu cesty vlakem nervózně pozoruju zatažené nebe. Deštník jsem si zapomněla v hotelu. Těsně před Axminsterem, kde mám přestoupit na autobus, projíždíme tunelem. A nahoře najednou azuro. Magic…

V autobuse si zaberu místo nahoře u předního okna, abych měla dobrý výhled. Ten mám, jenže druhou stranou mince jsou úzké silnice zhusta obklopené stromy a keři – sice pravoúhle zastřiženými ve výšce doubledeckeru, na některých místech nicméně vykukují neposlušné větve. Je docela zážitek pozorovat haluzi o průměru 10 centimetrů, jak se vám řítí přímo mezi oči. Naštěstí vždycky sklouzne po střeše, takže můžu spíš přemýšlet, jestli bych poznala, kdyby začalo pršet.
Anglické venkovské domečky jsou kouzelné. Cihlové i kamenné, omítnuté hladce, hrubě nebo vůbec. Některé mají dokonce doškovou střechu. A skoro všechny mají jména. Kromě romantických a víceméně obyčejných (jako třeba Hope Cottage nebo Myrth House) i veselejší (líbí se mi Old Barn nebo Ham House).
Zdá se mi, že poznávám Kvikálkov, pak Midsummer. A najednou se před námi otevře pohled skrz uličku na moře. Zasáhne mě nepřipravenou a úplně mi ustřelí tenisky. Nááádhera…
Trošku se rmoutím, jestli poznám, kde vystoupit, a hmoždím v ruce telefon s mapou. Jakmile dojedeme na místo, je mi ale vše jasné. Záliv, stánky s jídlem a spousta lidí. Děcka loví kraby do speciálně zde koupených kyblíků, rackové očumují, co by zblajzli a všude je cítit rybina. Popojdu kousek směrem k pláži a už poznávám Broadchurch. Nábřeží, kde si detektivové dávali kafe z kelímku, budovu “policejní stanice” a na pláži samotné i skálu, kde to všechno začalo. Fotím jako japonský turista. Po konzultaci se strýčkem Googlem se vydám asi dva kilometry po hřebeni útesu směrem, kde stojí dřevěný domeček, místo činu. Húúú…

Je tu krásně, chci si to všechno vzít domů. Hučení větru, bouření vln, spalující slunce, cvrčky v trávě, dědečky v khaki vestě a klobouku s vycházkovou holí v ruce, čistou vůni soli ve vzduchu. Aspoň si seberu pár kamínků z pláže.
Proč jezdit jinam, když je Anglie tak krásná… Až přijedu do Prahy, stáhnu si všechny díly Broadchurch, jen abych se sem mohla vrátit.

Napište mi:
karolina.bendova@gmail.com

Let's Get Creative.